S odstupem dvou dnů Vám popíšu, jak jsme se dostali na americký kontinent.
Letiště Vídeň: paráda, málo lidí, všechno v klidu (online check in je užitečná věc), Honza se těší, mně je špatně.
Letiště Londýn: jedeme busem z jednoho terminálu na druhý, cesta trvá asi deset minut, projíždíme několika tunely (je to jak cesta z centra Brna do Líšně:-), lidí přibývá, cestou k letadlu potkáváme kapitána a já se přestávám bát, že s náma někde zahučí v oceánu, Honza se těší ještě víc, mě už není tak špatně a zčínám se trochu těšit.
V letadle: Boeing je velké letadlo – člověk by řekl, že tam bude hodně místa, ale pokud nevyhrajete sedadla u exitu a před vás se navíc uvelebí madam, co si v půlce letu vyvalí sedadlo až pod vaší bradu, tak je cesta celkem na dvě věci… Ve Vancouveru jsme vystupovali jako poslední, tkže jsem měla možnost vidět spoušť, která v letadle zůstala. Deky, polštáře, sendviče, noviny, kelímky, všechno co šlo lidi hodili na zem. Myslím že uklíd musel zabrat minimálně den:-)
Letiště Vancouver: nejkrásnější letiště – jezírka, totemy, možná i lososy bych tam někde našla. Ještě než jsme si mohli zjistit, jestli nám dorazily všechny kufry, byli jsme odveleni na imigrační oddělení, kde jsme si spolu s Číňany, Poláky a dalšími užili dvě hodiny ve frontě zpříjemněné očucháváním policejním psem. Honza je unavenej, ale stále se těší a odchází hledat naše zavazadla, já se bavím pozorováním imigračních úřadníků.
Cesta z letiště Skytrainem už byla brnkačka. Hostel Samesun je přímo v centru Vancouveru. S napětím jsme očekávali, jestli budem s Honzou na jednom pokoji. Byli jsme. A spolu s námi další čtyři obyvatelé pokoje 104. Paráda:-)
Vancouver: po lehce probdělé noci (asi díky časovému posunu, vrzajícím postelím a živému koncertu ve tři řáno na ulici před hostelem) jsme absolvovali toustovou snídani. Ve městě jsme utratili strašně moc doláčů:-) Ale máme zařízené skoro všechno pro to, aby nás mohl někdo zaměstnat, tak uvidíme… A jeden velmi překvapivý postřeh: většina lidí, které jsem na ulici pozorovala se usmívá a třeba v obchodě nebo na úřadě se vás někdo naprosto nezištně zeptá, jak se dnes máte. A já jim můžu říct, že se máme fajn! 
